Balkán 2018

Tahle cesta začala tak trochu ve zmatku. Nejdřív to vypadalo, že se nikam nepojede, protože nachlazení, když jsem zjistitl, že nachlazení se vzdává, tak rychlý pohyb termínu odjezdu, ale nakonec vše dopadlo dobře. No nicméně pokud mám psát upřímně: začátek července na návštěvu jižního Balkánu není zrovna vohdý termín. Proč? Všudypřítomné vedro. Ale holt člověk se občas musí přizpůsobit.

Protože jsem moc líný na štrachání se na motorce po dálnicích a polykání tisíců kilometrů (to jsem netušil, co přijde), rozhodl jsem se překonac podstatnou část cesty trajektem. Ten sice už z Benátek nevyplouvá přes jejich hlavní kanál (ale z průmyslového přístavu, hned vedle smradlavých továren), ale stále je to ideální způsob, jak se dopravit na jih Balkánu a postupně se probojovávat na sever. V Igoumenitse byl trajekt na čas (přes dlouhou zastávku v Anconě), takže kolem 9h ráno (dobrá, řeckého času v 10) začátku července už se dalo vyrazit na cestu.

Vyjel jsem podél Albánské hranice směrem na Kato Lavdani s plánem přektočit hranici do Albánie u Kakavia. Volba to byla dobrá, protože na malých, horských silničkách jsem za celý den potkal asi 10 automobilů a jinak vůbec nic. Že je silnice málo používaná se projevilo i tím, že místy byla téměř do poloviny šířky zarostlá vegetací. Trochu jsem bojoval s teploltami, protože i ve výškách nad 700m.n.m. bylo kolem 30°C, ale vše ostatní bylo super. Teda až na fakt, že po hodině cesty šotolinami se mi podařilo přijet ke strženému mostu přes řeku. Musel jsem tedy nabrat odvahu koupelí v čisté, ale poměrně teplé vodě a následně riskout brodění a přejezd koryta v nejméně strmém místě. Potom už šlo vše jako na drátkách, takže odpoledne jsem dosáhl Syri i Kalter, kde zprůzračná voda vyvěrá z podzemního kanálu. Vzhledem k teplotám jsem volil i koupel, nicméně voda je ledově studená, takže je to opravdu pouze na bleskové osvěžení. Posléze jsem zamířil na Albánské pobřeží a ve vesnici Piqeras našel slušné ubytování.

Druhý den jsem po pobřeží zamířil na sever, odhodlán dobýt Llogarský průsmyk. Na vzdálenost je to sice kousek (50km), ale díky tomu, že cesta je zakroucená jako had, je potřeba rezervovat si aspoň hodinu a půl. Už pod průsmykem foukalo docela svižně  a s výškou vítr sílil, takže nahoře jsem měl problém postavit motorku tak, aby ji vítr neshodil. Nicméně výhledy dolů na pobřeží za to stály. Bohužel bylo vidět i to, že na pobřeží propukl čilý stavební ruch turistických zařízení a s klidnými plážemi začíná být konec.

Po odpočinku, kterému jsem věnoval celý další den a příjezdu kamarádů, jsme vyjeli po hlavních tazích přes Jorgucat na Telepene a dále na severovýchod přes Kelcyre do Permet. V Permet jsme chtěli najít penzion, který na fotkách vypadal jak z hororu, ale pro neprostupnost cesty a přicházející tmu v závěru jsme museli vzdát. A to jsme udělali radost ještě obyvatelům Permetu, když jsme, bloudíce na motorkách po městě, rušili místní slávu (starosta asi konečně vyvdal dceru). Nicméně pomohl nám místňák, který, když viděl naše zoufalství, skočil do obstarožního Mercedesu (jak jinak než do Mercedesu – v Albánii) a vyvedl nás na správnou cestu. Nicméně cesta od Tepelene na Permet zcela jistě stojí za projetí. Celou dobu jedete kolem vody (která za nás byla hodně zakalená) a kolem se rozprostírají pořád vyšší a vyšší, nádherné hory.

Následující den jsme pokračovali cestou na Leskovik, nejdříve širokým údolím, posléze (v Carshove na sever) rozeklaným, stále stoupajícím údolíčkem. Leskovik nás překvapil, protože po několika kilometrech hodně rozbité silnice se před námi vynořilo turistické letovisko se spoustou kaváren a upraveným náměstím. Další cesta na sever do Korce je nekonečný řetěz zatáček, vesměs po úbočích hor a je pořád na co koukat.

Cesta nás samozřejmě dovedla na břeh jezera Ohrid, kde jsme v městečku Peshtani našli ubytku u bratra současného velvyslance Makedonie v ČR. Makedonii mám rád, protože lidi jsou tu příjemní, jídlo dobré, příroda krásná, ceny mírné (maximálně jako v ČR). Takže další cesta vedla zákonitě k Prespanskému jezeru sedlem obklopeným dvoutisícovými horami a nádhernými výhledy nedřív na Ohridké, po té na Prespanské jezero. Přes Ohrid jsme to dále zamířili na Debar a po té k jezeru Mavrovo. To už je docela profláklá turistická destinace, nicméně cesta údolím, občas i kaňonem, k jezeru je opravu krásná a turistovo srdce pohladí.

Další den jsme se vrátili před Debar a vydali se znovu do Albánie směrem na Preshkopi. Tohle město jsme si přejmenoval na Ráj Discover, protože tak vysoká koncentrace Land Roverů Discovery (hlavně I a II) je na světě maximálně ještě kolem výrobního závodu LR. Během pěti minut v kavárně se bežně dalo zpozorovat 3-5 ks LR Discovery. Zároveň to bylo městečko s velkou koncetrací Barber shopů (během krátké procházky jsem jich zaznamenal 5), takže něco pro šampónky 😉 . Cesta nás dále vedla na sever do města Kukes, kde jsme vzhledem k časovému deficitu a hroznému vedru zvolili hlavní silnici (až dálnici) směrem k pobřeží a den skončili v Lezhe v hotelu Ambasador (taková z nouze ctnost – nepodařilo se mi najít ubytování u moře, které jsem znal z dřívější doby). Ambasador v centru města vypadal sice z vnějšku hezky, ale jak jsme zjistili na místě, jednalo se trochu o naleštěný prd (např. snídaně v ceně byl čaj a croissant).

Z cesty po A1 mám jeden hrůzyplný zážitek s dobrým koncem. V jednom místě jsme si udělali pauzu na čerpačce ZDE a já si odzkočil, k čemuž jsem potřeboval odepnout ledvinku, kterou jsem položil na motorku (asi na kufr). Po návratu z mého „odskoku“ jsme v družném hovoru nasedli a odjeli a já si po asi 15 km uvědomil ten průšvih (ano, ledvinka na kufru nevydržela a někde spadla). V ledvince pas, techničák, zelená karta, brýle, asi €500, platební karta a dalších pár drobností. Spíš z povinnosti jsem se těch 15km vrátil tempem, který se asi dvěma policejním hlídkám po cestě moc nelíbila a v duchu se připravoval na cestu na ambasádu. Na místě naší předešlé zastávky seděla podivná tlusté ženština a dělala, že nerozumí anglicky ani mojí mimice, kterou jsem se snažil naznačit ztrátu ledvinky. Jenže co s tím? Řekl jsem si, že ještě zastavím na pokladně čerpačky, jestli jim tam někdo moji ledvinku nedonesl a už jak jsem zastavoval, z dálky na mě mávali dva, asi patnáctiletí, kluci. S naději jsem k nim popojel a jaká byla moje radost, když se zeptali, jestli jsem něco neztratil! Přejel jsem s nimi do nedaleké restaurace a svoji ledvinku dostal zpět s kompletním obsahem! Klukům jsem vyplatil nálezné (valili oči jak o vánocích, ale peníze byly to poslední, co by mě trápilo, kdybych ledvinku nedostal zpět) a s radostí pokračoval za kamarády.

Další den, po chudé snídani, nás čekal adrenalinový průjezd městem Shkodra do městečka Mes, abychom shlédli starý most Ura e Mesit. A protože už začínalo být slušné horko, po krátké zastávce jsme pokračovali na sever k černohorské hraniici. Těsně před hranicí jsme odbořili na severovýchod  a po nádherné horské silnici přijeli na hranici Černé Hory u městečka Gusinje.

« 1 z 2 »